Na druhé straně potůčku začíná les, který bývá místními lidmi nazýván „Sekyra“.
Zhruba před dvěma tisíci lety pokrývaly souvislé lesy prakticky celou naši zem. Pak přišel člověk, který krajinu odlesnil a přeměnil v louky, pole a města. Dnes porůstají lesy asi třetinu našeho území, do původních „přírodních“ lesů však mají většinou daleko – místo převažujících původních listnatých stromů člověk často masově vysázel stromy jehličnaté. Kromě území přírodních rezervací je život lesa podřízen lesnímu hospodářství. Přesto si les uchoval krásu, tajemnost a velkou rozmanitost živočišných druhů.
Pod pařezy, v kořenech stromů a mezi kameny v lesích si často staví hnízdo hrabošům příbuzný norník rudý, nápadný svým rezavým hřbetem. Dovede obratně šplhat a v zimě může způsobit škody okusem kůry kmínků a větví až do značné výšky.
Na lišejnících, porůstajících stromy, se živí housenka drobného motýlka lišejníkovce čtveroskvrnného, typického tmavou tečkovanou kresbou na žlutavých křídlech.
Na jaře se z lesů ozývá houkání holuba hřivnáče, který si staví řídké hnízdo ve větvích stromů a za potravou zaletuje i do polí. Poznáme jej snadno podle bílých skvrn po stranách krku, za letu pak podle bílých skvrn na křídlech. Hnízdí i v městských parcích, kde jej můžeme pozorovat, jak sbírá potravu na zemi.
Zhruba velikosti holuba je i kalous ušatý, který je vedle puštíka naší nejhojnější sovou. Svůj přívlastek dostal kalous díky charakteristickým vztyčeným dlouhým péřovým „ouškům“. Obsazuje opuštěná dravčí, vraní a veverčí hnízda v lesích a remízcích, živí se především drobnými hlodavci.
Vyrazíme-li si za vlhkého a deštivého počasí do listnatého lesa, s trochou štěstí spatříme na listí zavalitého žlutočerného obojživelníka mloka skvrnitého, který je zpravidla aktivní až za soumraku a v noci. Mloci jsou v našich podmínkách vejcoživorodí, samice tedy kladou pohyblivé larvy – pulce – do pomalu tekoucích potůčků a studánek. Žijí samotářsky, požírají slimáky a hmyz.